Mezinárodní institut pro rodinu a dítě, z. ú.
–
Právo na péči obou rodičů je jedním z nejzákladnějším práv dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Je přirozené a řada vědeckých studií to i dokazuje, že děti v péči obou rodičů prospívají lépe než děti v péči jen jednoho rodiče. Například profesorka Linda Nielsenová uvádí, že „…střídavá péče je obecně spojena s lepšími výsledky než péče výhradní, a to nezávisle na přístupu rodičů, příjmu rodiny či úrovni konfliktu mezi rodiči.“ (1)
Snahu jednoho rodiče připravit dítě o péči druhého rodiče je proto třeba hodnotit jako pro dítě výrazně škodlivou. Výjimkou jsou pouze situace, kdy druhý rodič zcela prokazatelně páchá vůči dítěti závažnou trestnou činnost. Zde je však třeba mít velkou obezřetnost vůči křivým obviněním, která mohou být často motivovaná snahou odstavit druhého rodiče od dítěte, případně pomstou.
V zájmu dítěte tedy je, aby státní orgány včas a efektivně zasáhly, pokud jeden z rodičů brání druhému pečovat o dítě. Soud by měl takového rodiče urychleně vyzvat k předání dítěte, udělit mu pokutu (§ 501 a násl. zákona č. 292/2013 Sb.). Jestliže však tyto kroky nepovedou v krátké době k nápravě, jedinou možností, jak zachránit smysluplný kontakt dítěte s druhým rodičem, je rozhodnout o odnětí dítěte a o předání druhému rodiči (§ 504 zákona č. 292/2013 Sb.).
Odnětí přitom může být realizováno pouze na dobu, po kterou má druhý rodič pečovat. Nemusí tedy vždy jít o trvalejší odnětí prvnímu rodiči. V závažnějších případech bránění v kontaktu je však samozřejmě vhodné rozhodnout současně i o změně péče, a to výrazněji ve prospěch druhého rodiče. § 889 zákona č. 89/2012 Sb. k tomu říká:
„Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.“
V těch nejzávažnějších případech, kdy dochází i k poštvávání dítěte proti druhému rodiči, pak zahraniční zkušenosti doporučují dítě zcela izolovat od vlivu poštvávajícího rodiče (přinejmenším do doby, než dítě znovu naváže pevné vztahy se zavrženým rodičem). (2)
Mediální obraz odnětí dítěte od jednoho rodiče k druhému je často mnohem horší, než dopad na samotné dítě. Jestliže se u druhého rodiče setká s láskou a péčí, je dítě schopno brzy jej přijmout jako primárního pečovatele. Schopnost adaptace je přitom obvykle nepřímo úměrná věku, tedy mladší děti se na novou situaci adaptují rychleji než starší.
Není třeba se obávat ani situace, kdy tímto způsobem otec převezme do péče velmi malé dítě. PhDr. Jiří Tyl cituje výsledky 10leté zahraniční longitudinální studie rodin, kde se role hlavního pečovatele ujal otec, průměrně po šestinedělí až ve 3 měsících věku novorozence: „Výsledky překvapivě, zcela proti-intuitivně, přinášely zrychlený vývoj dětí proti vrstevníkům.“ (3)
Pokud je změna výchovného prostředí odůvodněná bráněním v kontaktu, odmítnutí této změny by znamenalo faktickou podporu takového chování rodičů, bránících dítěti v kontaktu s druhým rodičem. Slovy Ústavního soudu: „…odmítáním změny výchovného prostředí … se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy.“ (4)
(1) NIELSEN, Linda. 2018. „Joint Versus Sole Physical Custody: Children’s Outcomes Independent of Parent– Child Relationships, Income, and Conflict in 60 Studies.“ Journal of Divorce & Remarriage, roč. 59, č. 4, s. 247–281.
(2) STUART-MILLS HOCH, Pamela a HOCH, Robert. 2002. „Úspěšná reintegrace vztahů u těžce odcizených dětí a jejich rodičů.“ Mezinárodní konference The Parental Alienation Syndrome, Frankfurt am Main. [online] Dostupné z: https://stridavka.cz/reintegrace1
(3) TYL, Jiří. 2006. „Střídavá péče je prokázaně pro děti lepší.“ Právo a rodina, roč. 2006, č. 11
(4) Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/16
Okomentovat