Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
–
Pro ty z vás, kdo se nemohli zúčastnit autorského čtení knihy v Mariánských Lázních, jsme slíbili zveřejnit ukázky. Zde je první z nich, str. 49 – 53, video pod textem:
Poslední srpnovou neděli roku 2014 jsem vyrazil na tradiční procházku, které jsem říkal Dunajský okruh. Byla naplánovaná tak, abych se o víkendových dnech zhruba hodinu hýbal venku. Vycházel jsem z bratislavského bytu pod Hradem, přecházel Nový most do Petržalky a pokračoval polní cyklostezkou a lužním lesem proti proudu k mostu Lanfranconi. Tam jsem přecházel řeku zpět do města a po nábřeží se vracel domů.
Procházku, při které jsem si obvykle s gustem z několika stran prohlížel majestátní Hrad, jsem tentokrát absolvoval jako robot. Ze setrvačnosti jsem se obul a oblékl, abych dodržel víkendový zvyk a spálil nějakou kalorii po obědě. V hlavě mi už celý týden běžela Mirkova vyčítavá slova.
Víkend předtím jsem byl v Madridu. Objednal jsem v internetové akční nabídce hotel s bazénem, protože Mirek rád dováděl ve vodě. Vybaven vším nezbytným jsem ho převzal v sobotu dopoledne od Teresy a spěchali jsme k metru.
Mirek si už zvykl na povinný nevítací rituál, kdy ho Teresa, tchyně nebo rovnou obě dvě přiváděly k domovním dveřím. Obřadně se s ním loučily, objímaly a lkaly, jak se jim po něm bude celé odpoledne stýskat. Mirek se směrem ke mně vydával vždy s nechutí a ohlížel se po Terese, která sledovala každý jeho krok. Od dveří jsem ho táhl za ruku, a jen jsme zašli za roh, pronesl své veselé: „Ahoj táto, vem mě nahoru!“ To v jeho uvadající češtině znamenalo, abych ho zvedl do náručí a chvíli ho nesl. Když jsem mu řekl o bazénu, oči mu zasvítily radostí, a dokonce se nezeptal po piškotech, které měl rád a vždy jsem mu je vozil.
Jen jsme přišli do hotelového pokoje a Mirek vykoukl z balkonu na bazén, zajásal a měl jasno o našem programu. Jenže co čert nechtěl, bazén byl otevřený jen dopoledne a večer, protože během dne by rušil siestu, ten hezky znějící výraz pro nicnedělání uprostřed dne. Siesta právě začala a měla skončit hodinu před Mirkovým předáním Terese. To jsme už museli být na cestě zpět.
Rezervační systém hotelu se o tom nezmínil, ale těžko jsem mu to mohl mít za zlé. On jen málokterý host jezdí do hotelu na pár hodin vídat své dítě. Celé sobotní odpoledne jsme se koukali na zavřený bazén, hráli různé hry, procházeli se kolem, ale Mirka to pořád táhlo k vodě a přemlouval mne.
Protože u mne nesměl být přes noc, večerní koupání nepřipadalo v úvahu. Mirek věděl, že také rád plavu, a nechápal, proč nemůžeme jít spolu k vodě večer, proč nepočkáme, až otevřou. Vysvětlujte pětiletému dítěti, že jeho matka by ze zpožděného předání udělala takový skandál, že bychom se příště už nemuseli vidět vůbec.
Když se totéž opakovalo v neděli, Mirek byl zamlklý a cestou k matce mi večer vyčítavě řekl, že s ním plavat nechci. Ta slova mne bodla do srdce a snažil jsem se nedávat najevo smutek a vztek.
Když jsem se vrátil do Bratislavy, uvědomil jsem si, že víkend se synem už pro mne není radostí, ale trápením. A bude se to v dalších měsících jen opakovat v různých variantách. Nebude čas ani vyjet s Mirkem na výlet za město, nebude žádné společné léto ani zima, nebudou žádné Vánoce nebo oslavy. Nebude nic kromě těchto pár hodin měsíčně, protože Teresa a feministické soudy to nedovolí. A až mi skončí plánované čtyřleté diplomatické přidělení do Bratislavy, vrátím se k běžnému úřednickému platu a na madridské cesty ani nebude.
Zamračená obloha zhoršovala mou už beztak špatnou náladu. Cestou podél Dunaje jsem si uvědomil, že mne už netěší vůbec nic. Ani práce, ani peníze, ani život na Slovensku, který jsem měl rád.
Pomalými kroky jsem došel k mostu Lanfranconi, vystoupal na ochoz, uprostřed nad řekou se zastavil a díval se směrem k městu.
Často jsem na Slovensku slyšel nebo četl, že bratislavské mosty bývají odrazištěm sebevrahů. Dunaj je ve slovenské metropoli široká kalná řeka se zákeřnými proudy a víry, a pro lidi odhodlané odejít z našeho světa je to sázka na jistotu.
Nikdy dříve jsem sebevrahy nechápal, i když je fakt, že osobně jsem žádného neznal. Připadalo mi divné a nepochopitelné řešit problémy tímto způsobem. A teď jsem jim rozuměl. Už jsem věděl, jaké to je žít s trápením, ze kterého není cesty ven.
Na Lanfranconi jsem si uvědomil, že můj život je teď stejně beznadějný jako životy těch, kteří tady skáčou. Už teď je moje existence k ničemu a bude to ještě horší.
Vzpomněl jsem si na příběh jednoho rozvedeného otce, kterého podobným způsobem dohnala bývalka ve spolupráci se soudy k sebevraždě. Svého času se o něm psalo a čtenáři ho měli za labilního a nevyrovnaného podivína.
To by byl titulek – Český diplomat na Slovensku skočil do Dunaje. Všichni by měli jasno a pomysleli si totéž, co jsem si dříve o sebevrazích myslel já sám. Asi byl nějaký divný, neuměl si poradit s životem, nezvládl hektickou dobu, nesmířil se s rozvodem. V práci by se podivili, jak jsem mohl dostat bezpečnostní prověrku, když nás při náboru na ministerstvo zkoumalo tolik psychologů. Určitě by se nikde ani nepíplo o skutečné příčině nebo by se přinejlepším zobecnila na rodinné problémy. A raději jsem si nepředstavoval, co by o mně navykládali Mirkovi.
Najednou mnou projel obrovský vztek. Na sebe, že mne to vůbec napadlo, na soudy, na politiky, na Českou republiku, na Španělsko, na Evropskou unii. Já bych tady skočil a ještě bych udělal radost všem, kteří mi házeli klacky pod nohy. Sám bych jim dodal argumenty do jejich nevymáchaných hub, které by s gustem rozebíraly: „Jak chtěl vychovávat syna, když nezvládl ani sám sebe?“
V tu chvíli jsem věděl, že dosavadní stav věcí musí skončit. Nevěděl jsem jak, ale musí. Čtyřletou justiční hru na kočku a myš, kdy se jen čekalo, až mne to přestane bavit, až mi dojdou peníze nebo trpělivost, musím rázně utnout. Udělám pro to cokoliv. Už je mi všechno jedno. Kašlu na peníze, stejně z nich nemám radost. Nebudu lpět na prestižní práci, když reprezentuji stát, který mne a moje dítě týrá.
Vyrazil jsem od Lanfranconi zpátky k městu a hlavou mi běžely myšlenky. Mám Mirka příští měsíc odvézt s sebou do Bratislavy? Nesmysl, soud vydá předběžné opatření, abych ho předal matce. Když ho budu ignorovat, posype se jedna pokuta za druhou, zbaví mne imunity a Mirka mi seberou. A hned potom přijdu o prověrku a následně mne vyhodí z práce. Už přece vím, jak je to se slavnou rovností mužů a žen.
Nebo se schováme na venkově v horách? Nebo v Maďarsku? Ne, s malým dítětem to nepůjde dlouho. Stačil by bolavý zub, a už bychom museli vytáhnout doklad se jménem. Musíme pryč z Evropské unie.
Před časem jsem byl na výletě na Ukrajině. Za Užhorodem v horách by se určitě našel nějaký venkovský domek k pronájmu, je tam hezky a lacino. Tam bychom vydrželi dlouho, než by se vyřešily justiční podvody a dvojí soud k jednomu dítěti. Teresa by pochopila, jaké to je žít bez dítěte, a možná by s ní byla snazší domluva.
Nebo východní Ukrajina, kde vládnou povstalci a kde neplatí žádné mezinárodní dohody? A co když se nám tam něco stane? Nebude izolace od zbytku světa dvojsečná? Izolaci od Evropy a justičních mafií jsem vnímal ze dvou stran. Na jednu stranu, bylo dobré se někde zabetonovat, kam na mne nedosáhnou, kde mne nenajdou. Ale na druhou stranu, měl jsem obavu, aby se volba místa útěku neobrátila proti mně, abychom se mohli bez potíží vrátit nebo aby k nám mohly jezdit domluvené návštěvy. Hlavou mi letěla mapa světa a filtroval jsem na ní nesystémové státní útvary.
Nebo nějaký islámský stát s právem šaría? Tam by jistě nebyl problém s feminacismem, mužům se tam nemusí žít zle. Ale byla by pak cesta zpět?
Nikdy jsem nevyznával žádné náboženství. Asi bych ho kvůli Mirkovi dokázal akceptovat, jenže neměl bych zbytek života nálepku fanatika? To by byly ještě lepší titulky než skok do Dunaje – Český diplomat utekl do islámského státu, aby mohl vychovávat své dítě.
Nejlepší bude nějaký nesystémový stát, který v Evropě nikomu neleží v žaludku. S fungujícím zdravotnictvím a službami, kde se domluvíme. Pak jsem si vzpomněl na svou první volební pozorovatelskou misi. Na tu jsem jel jako mladý diplomat krátce po nástupu na ministerstvo. To by mohlo být ono.
Koupím pro Mirka a sebe jednosměrné letenky a uděláme si životní výlet. Tam se zabetonujeme a začneme vyjednávat. Vynutíme si ukončení nezákonného španělského řízení. Český soud pod tlakem okolností začne konat. Mirek si na mne mezitím zvykne a vynahradíme si ztracené roky novými zážitky. Za pár měsíců se vrátíme do zcela jiných poměrů a bude střídavka nebo Mirek bude v otcovské výchově.
I kdyby to tak nevyšlo, aspoň bude na co vzpomínat. Když neudělaly nic české ani unijní instituce, když feministické soudy přiznaly Terese právo odjet s Mirkem bez mého vědomí, tak udělám totéž. Co mi kdo může udělat? Ostatně, česká policie mi dala písemně, že když manželství není rozvedené, každý z rodičů si může dítě odvézt, kam chce.
Poslední dostupné výtisky knihy Otec na útěku lze koupit například zde.
28. 5. 2025 at 16:13
Knihu Tomáše jsem dal několika lidem jako dar. Mezi nimi je také úřadující president České republiky. Zpětnou vazbu mi nedal, i když jsem ho o to žádal. Škoda. Pro něj.
28. 5. 2025 at 16:57
Knihu jsem přečetl jedním dechem a doporučil bych ji vřele všem, kteří mají iluze o českém a španělském opatrovnickem soudnictví, pod jejichz jurisdikci byl českými soudci a institucemi Mirecek předán dle mého nazoru protiprávně do Španělska a de facto tím otci ukraden. Krásný příklad diskriminace a kriminalizace otce zato, že se dopustil těžkého zločinu zájmu o výchovu svého vlastního syna, českého občana, který na území ČR od narození vyrůstal, než ho
španělska matka s podporou justice!!! unesla do Španělska. Typický dvojí opatrovnický metr. Tuto knihu by měl číst povinné každý mladý muž, než vstoupí do manželství. Ta kniha je výjimečná i těmi jmény, to není systém, ale lidé, kteří selhali na místech, kde by podle mého názoru neměli být. Co pane Kapitáne, paní Šimáčková, Jourová…atd?
29. 5. 2025 at 5:59
Perfektní počin, krásná ukázka!
Je pravda, že kdysi jsem si říkal, že se psaním dá lecos změnit ale upřímně – už si to nemyslím. ČR je v podstatě z půlky mafiánský a rozhodně ne právní stát.
Bohužel musím s odstupem času dát za pravdu těm, kteří mi to pesimisticky kdysi vysvětlovali – bohužel jsem nevěděl věci, které vím teď, ale zkušenosti zkrátka člověk získává časem.
Jakkoliv si nemyslím, že se psaním dá v ČR moc změnit, jsem strašně rád, že Tomáš Jadlovský tuhle knihu napsal – ten příběh je hrozně silný a krásně popisuje, jak to v tomhle státě (ne)funguje nejen v rozvodových řízeních (naposledy se nejvýrazněji opět ukázaly všechny problémy třeba v kauze Bečvy, kterou podle Policie rozhodně neznečistila Deza).
Tomáš Jadlovský udělal spoustu věcí a upřímně, rozumnější postup, než zvolil on si v jeho situaci představit nedokážu.
Přeji mu hodně štěstí ve všem, co podniká nebo hodlá podnikat, ať už je to cokoliv.
29. 5. 2025 at 8:32
Děkuji za všechny komentáře. Ani já si už dnes nemyslím, že by psaní cokoliv změnilo v dohledné době. Ale po třech letech, co je kniha k dispozici, a zejména díky sponzorům, kteří vykoupili značnou část nákladu a umožnili štědré dary do veřejných a univerzitních knihoven, vidím u knihy dva přínosy. Zaprvé, ten osobní pro mne a mého syna, že mu jednou ukážu, jak jsem o něj bojoval a jak mi stál za velké oběti (což jistě bude negovat bláboly, které slýchal v mé nepřítomnosti), a zadruhé, všichni zmínění justiční podvodníci mají z ostudy kabát. Všem to asi nevadí, někteří jsou již v důchodu, někteří nemají ambice. Ale zrovna ta největší podvodnice – Kateřina Šimáčková – už nebude jen tak v novinách řečnit o svém ženském právu, o svém nasazení, jak každý případ pečlivě zvažovala, bla bla bla … Každý, kdo knihu četl, a podle mých odhadů z knihovnických katalogů už jde o tisíce lidí (včetně zahraničních studentů bohemistik po Evropě), si jistě vzpomene na její podvody, až zase někde v médiích bude vyprávět o tom, jak hledá spravedlnost a zlepšuje svět. A ještě dodám, že už je připraven ruský překlad, který vyjde snad už letos v Jerevanu.
29. 5. 2025 at 15:57
2tj: :“..že už je připraven ruský překlad, který vyjde snad už letos v Jerevanu“
Skoda ze ne anglicky, dopad a dosah by asi byl vetsi. Ale chapu, ze zajistit financovani a distribuci je i tak nadmiru narocne.
29. 5. 2025 at 18:38
Je třeba zvažovat cílovou skupinu. Případů zoufalých otců je dost po celém světě a jeden český navíc nikoho moc nezajímá. Moje kniha láká tam, kde se odehrává. ČR a SR jsou jasné. Potom je kapitola v Rusku, kapitola v Bělorusku a většina knihy v Arménii, kde plno lidí bude na příběh zvědavo. Anglicky mluvící svět má své Jadlovské, a navíc je tam zájem o neanglické příběhy menší. Byl jsem pár let v jedné americké FB skupině bojujících otců. Vymazaných, zničených a odvržených otců jsou tam spousty. Před pár lety oslavili, že 3. z 50 států zakotvil v zákoně přednostní střídavku. 47 setrvávalo v nám známém stavu. A to ještě musím říct, že rozvod v Americe je pro chlapa ekonomická pohroma, nám mohou závidět, že téměř nemáme porozvodové výživné manželek. Jinak máte pravdu s logistikou. Ruština se na východě dá pořídit kvalitně a lacino, ale na západě by náklady byly mnohem vyšší. Kdyby kdokoliv přišel s tím, že chce vydat nějaký překlad, dám mu souhlas i bez honoráře.
30. 5. 2025 at 6:00
Upřímně, taky bych se přimlouval taky za anglický překlad – je to mezinárodní jazyk. Upřímně si nemyslím, že by to zajímalo příliš někoho třeba v USA, ale anglicky si to můžou přečíst třeba v Německu, Rakousku nebo možná Polsku, když budou mít chuť, třeba proto, že by je mohlo zajímat jak to vypadá u sousedů. Třeba by to ČR udělalo z ostudy kabát a byla by to zase taková další kapka Ale určitě chápu, že pro anglický jazyk se těžko bude hledat trh lidí, kteří by si to koupili ve větším množství.
30. 5. 2025 at 11:40
Brunovi: Je mi jasná role angličtiny v současném světě. Ale zase už mám i tříletou zkušenost autora, který tu knihu propaguje. Oslovení anglicky hovořící odborné veřejnosti na západě není reálné a běžná veřejnost sotva čte v cizím jazyce. K mému překvapení je v ČR kniha mnohem více žádaná u běžné veřejnosti ve knihovnách, a na univerzitách pak na bohemistikách, tj. jako literatura, nikoliv jako právní skandál. Mají ji i česká a slovenská Akademie věd, ale sociologové. V cizině ji mají zahraniční bohemistiky. České právnické fakulty si ji nevezmou za živého boha, sponzor by jim zdarma doručil. Jenže mnou zmínění ústavní soudci asi leckde zároveň vyučují, takže pro dobré vztahy s nimi se raději budou knihovny tvářit, že literatura k jejich tématu neexistuje. Ruský překlad zaujme v zemích, kde se můj příběh odehrál a jako druhotný efekt přinese i tu ostudu pro ČR, ovšem ten primární magnet pro další země chybí. Jednu knížku dal sponzor darem do polského nakladatelství, kde se vydávají i české věci – poděkovali a ticho.
30. 5. 2025 at 12:55
Co němčina?
30. 5. 2025 at 18:12
Pavlovi Rusému: Německy mluvící svět je nám kulturně bližší, ale možnost překladu a vydání tam nechám na tamních bohemistech. Sponzor dal pět knížek na různé německé slavistiky, dvě si vzal nějaký politologický institut v Brémách, jedna je na slavistice v Curychu a můj táta pár výtisků prodal během své práce Čechům žijícím ve Švýcarsku. Když někdo bude mít zájem, já dám práva klidně i zdarma. Obecně, psaním knih se dnes uživí jen málokdo. Kvalitní překlad musí udělat vystudovaný rodilý mluvčí, ideálně bohemista, a musí se dobře zaplatit. Bělorusa, co mi lacino udělal ruštinu, jsem zaplatil sám, ale překladatele na západě sám platit nechci. České vydání bylo jen díky štědrým sponzorům plus mínus neztrátové, a nasypat peníze do ztrátových zahraničních vydání jsem ochoten fakt jen s tou ruštinou, která vychází celkově lacino a sám si ji mohu redigovat. Tu totiž použiju zčásti jako dary pro své okolí – lidem, co mi pomáhali ve vyhnanství.
31. 5. 2025 at 11:43
Tak snad ta Němčina vyjde – každopádně respekt za napsání knihy!
29. 5. 2025 at 6:53
A můžeme se těšit na ještě větší zvůli, protože včera prošel zákon, který dává obrovskou moc okresním soudcům zrušením možnosti předběžných opatření a nahrazení jakýmsi paskvilem prozatímních úprav ve lhůtě 3 měsíců (kdy je dítě dávno ztraceno), navíc bez možnosti odvolání. Je poslední šance s tím něco udělat, a to Senát. Budou-li rodiče mlčet, bude tato nová úprava platit od 1. 1. 2026
3. 6. 2025 at 12:07
Připojuji se k poděkování za tuhle skvělou knihu. S přesným popisem tragického až zločineckého výkonu české justice.
Domnívám se, že pravdivě a dobře napsané slovo má stále ohromnou sílu. Ta se nemusí projevit hned, ale spolehlivě působí a dává dobré vodítko jak ochránit a prosadit právo.
Ještě další poklona autorovi, který všem dalším nechtěným následovníkům ukázal zodpovědný rodičovský přístup a byl přemožen až brutálním teroristickým činem s podporou španělské konzulky a najatým gangem teroristů.
5. 6. 2025 at 8:41
Ďakujeme za výstižnou knihu o degeneratívnej a genocídnej brutalite feminizmu, ministerstiev spravodlivosti, justície a liberálnych miliardárov páchanej na detskej, mužskej a ženskej evolučnej populácii ľudstva.
Mám záujem na stretnutí s pánom autorom Mgr. T. Jadlovským a pozývam ho na návštevu SR. Pokúsim sa zabezpečiť aj účasť médií.
S pozdravom Všetko najlepšie a opakovaným varovaním pred Proti-rodinnou mafiou, ktorá je najväčšou politickou zlodejskou degeneratívnou a genocídnou organizáciou na svete…
Predseda Únie mužov Slovenska, predsedníčka Klubu žien a matiek podporujúcich ÚMS
Pedagóg a evolucionista Ing. L. Balvín
Marcela Vetráková
5. 6. 2025 at 17:17
Jsem rád, že se Vám kniha líbí. Na Slovensku se více šíří až letos, nedávno šel k Vám sponzorský dar 50 knih a knihovny si většinou rády braly. V Prešovském kraji, odkud pocházeli rodiče mého táty, jsem rozdal skoro ve všech větších městech. Až to půjde, rád se na Slovensko podívám, roky jsem tam žil a možná bych mohl nějaké knihovně nabídnout autorské čtení, až kniha získá více čtenářů. Držte se!