Hana Radilová
–
2.4 Zaměstnanost žen v době moderní rodiny
Ačkoliv ideálem rodinného uspořádání byla měšťanská či středostavovská rodina, kde muž vydělával peníze v zaměstnání a žena se starala o děti a domácnost, existovaly vždy skupiny žen, které se uplatňovaly na nově vzniklém trhu práce. K těm, pro které byla zaměstnanost prostou ekonomickou nezbytností, patřily neprovdané ženy. Také ženy, z dělnických rodin pracovaly, aby zvýšily rodinný rozpočet. A během světových válek byly i vdané ženy z vyšších společenských vrstev dočasně mobilizovány válečným hospodářstvím do průmyslu a služeb na místa mužů. Posledně jmenované byly však zase vzniklým systémem zatlačovány zpět do domácnosti.
Zaměstnanost žen, a to především vdaných žen s dětmi, byla ve společnosti diskutovaným tématem. V 1. polovině minulého století pak byly ve veřejné debatě formulovány 3 základní postoje k zaměstnanosti vdaných žen, které dodnes vyčerpávají možná východiska k posuzování této problematiky Ještě těsně před 2. světovou válkou mělo své pevné místo ve společnosti tzv. konzervativní stanovisko, jehož hlavní zásadou bylo, že vdané ženy nemají pracovat a zvláště pak ne matky. Podle tohoto názoru, ženy měly pracovat pouze v domácnosti a nekonkurovat mužům v soutěži o pracovní místa. Zaměstnání pak měla být určena pouze mužům, na nichž ležela odpovědnost živitelů rodiny. O něco méně radikální bylo neokonzervativní stanovisko, jež považovalo za samozřejmou jen práci bezdětných žen. Podle něj měla žena pracovat jen do té doby, než se jí narodí děti. Do zaměstnání se mohla vrátit, až ve chvíli, kdy ji děti nepotřebovaly. Otázkou bylo, do jak vysokého věku se předpokládalo, že děti matku potřebují. Tento postoj byl v polovině 50. let rozpracován v sociologickou teorii „třífázového modelu“ ženského životního cyklu, který dodnes neztratil svou výkladovou sílu a praktickou užitečnost. Posledním postojem k otázce zaměstnání vdaných žen byl egalitární přístup. Ten poukazoval na to, že třífázový model způsobuje devalvaci ženské kvalifikace v době péče o děti, což má za následek, že je žena po opětovném nástupu do zaměstnání většinou odsouzena k méně kvalifikované práci. Vycházel z toho, že takový handicap je neslučitelný s nárokem na rovnost životních šancí, který je součástí základních lidských práv.
Bez ohledu na výše uvedené možnosti přístupu k zaměstnanosti žen, byla západní Evropa v podstatě přesvědčena o tom, že rozdílný mužský a ženský úděl je pevně dán, stejně jako to, že mateřství je přirozenou seberealizací ženy. Aby středostavovská vdaná žena s dětmi měla placené zaměstnání, bylo více méně nežádoucí. Tento postoj se však postupem času stal neudržitelným.
Česká společnost se po politickém převratu koncem 40. let 20. století postavila k problematice zaměstnanosti žen zcela odlišným způsobem. Vzhledem k rostoucímu napětí mezi kapitalistickým západem a socialistickým východem bylo nutné počítat s možností další války. S tím souvisel růst zbrojního průmyslu a totální pracovní mobilizace celé populace. Ženy do zaměstnání musely. Tato skutečnost jim přitom byla prezentována jako dosažení rovnosti mezi muži a ženami. Současně vznikala síť školek a jeslí, které přijímaly děti již od 3 měsíců věku (kdy tehdy ženám končila mateřská dovolená), či dokonce nabízely celotýdenní péči. Tímto způsobem socialistická společnost zbavovala ženy „handicapu mateřství“. Ženy ze západní Evropy, pokud byly zastánkyněmi egalitárního principu, začínaly o něčem takovém teprve snít. Faktem však bylo, že bylo v zájmu režimu, aby rodinná soudržnost nebyla podporována. Mohla totiž pro kolektivní obětavost představovat nebezpečnou konkurenční loajalitu.
Již po několika letech se ale vládní politika začala měnit. V praxi se ukázalo, že stát na velice krátkou mateřskou dovolenou a na děti v jeslí doplácí. Kromě toho chyběly matky malých dětí často v zaměstnání pro jejich časté onemocnění. Vzhledem k tomu, že ale i mzdy mužů byly sníženy natolik, že základní životní úroveň mohla udržet jen rodina, nebylo možné ženy z úřadů, škol, průmyslu a zemědělství prostě demobilizovat zpět. Nakonec byl nalezen kompromis v podobě postupně se prodlužující mateřské dovolené.
Ve 2. polovině 60. let minulého století tedy začalo v obou společnostech – naší i západoevropské – docházet ke změnám v postoji k zaměstnanosti žen. Zatímco však v západní Evropě nastupovala první generace žen znechucená stávajícími poměry a odhodlaná v praxi prosadit egalitární přístup, začal být tento u nás tiše opouštěn.
Okomentovat