Hana Radilová
–
1.2 Tradiční rodina – mýtus a skutečnost
Až do 1. poloviny 60. let 20. století byla v historické demografii a sociologii za tradiční rodinu předindustriální minulosti považována velká rodina tak, jak ji popsal ve svém díle „La réforme sociale“ Francouz Frédéric Le Playe. Tento zakladatel konzervativní tradice v sociologii rodiny rozlišil ve své práci 3 základní typy rodin – příbuzenskou velkorodinu, nestabilní rodinu a rozvětvenou rodinu. Právě tu poslední považoval za tradiční a zároveň ideální. Podle Le Playe žila tato rodina ve vlastním domě, který se dědil z generace na generaci. Tento dům byl symbolem rodiny, a zajišťoval její trvání. Otec předával dům při své smrti prvorozenému dědici stejně jako rodinnou profesi. Zároveň také dohlížel na výběr nevěsty dědice a ovlivňoval osud rodiny ještě ve vnucích, kteří se v domě narodili. Ostatní synové odcházeli, aby založili své vlastní rody nebo zůstávali v domě a pomáhali rozmnožovat rodinný majetek. Dcery se pak provdávaly mimo dům. Matky v rodině vystupovaly v roli permanentních rodiček. V rozmezí dvaceti let života přiváděly na svět 15 až 20 potomků. Podle Le Playe rozbila tuto plodnou, šťastnou a soudržnou rodinu francouzská revoluce spolu s následujícími válkami, sociálními převraty a znehodnocováním morálních hodnot. V pozdějších teoriích byla představa o plodnosti matek zredukována na 8 až 12 dětí v průběhu života. Přitom se považovalo za samozřejmost, že čím chudší rodina byla, tím více dětí měla.
Teprve možnost technického zpracování dat prostřednictvím počítačové techniky ukázala, jak dalece se výše uvedené představy velké rodiny lišily od skutečnosti. Ve 2. polovině 60. let minulého století zpracovala cambridgeská skupina historických demografů, v čele s P. Laslettem, pomocí počítače pečlivě vybraný vzorek 100 lokálních sčítání lidu z let 1574 až 1821 v Anglii. Nové technické vybavení umožnilo této skupině vědců zpracovat neobyčejně velký soubor dat. Na rozdíl od kontinentální Evropy, kde byly archivy mnohem více postiženy válkami a drancováním, bylo totiž možné v Anglii zajistit ohromné množství údajů. Z výše uvedeného výzkumu vzešly výsledky, které zcela vyvrátili mýtus o tradiční velké rodině. Výzkum přinesl zcela překvapující objev: vypočtená průměrná velikost domácností činila 4,73 osob. Později, když byly zpracovány také kontrolní vzorky z archivů šesti evropských zemí, se ukázalo, že ani v kontinentální Evropě nebyla velikost domácností jiná. V 89% farností se průměr pohyboval mezi čtyřmi až šesti osobami na domácnost. Po provedení pozdější analýzy byl opraven ještě jeden omyl v představách o tradiční rodině. Ukázalo se, že více dětí bylo vždy ve vyšších společenských vrstvách. Příčinou byla skutečnost, že zde děti přebíraly kojné a u žen pak následovala těhotenství rychleji za sebou. Zdravotní stav matek v těchto kruzích byl zároveň lepší a kojenecká úmrtnost nižší. Ta v chudých rodinách způsobovala až nadpoloviční redukci počtu narozených dětí vzhledem k počtu přežívajících. Domácnosti chudých zmenšoval i fakt, že z ní děti odcházely sloužit k bohatším rodinám a zvětšovaly tak jejich domácnosti. Průměrná velikost nejchudších rodin pak byla dokonce jen 2,1 s nadpolovičním podílem rodin neúplných.
Základní příčinou relativně nízkého počtu osob žijících v jedné domácnosti byla všeobecně vysoká míra úmrtnosti. Na území České republiky a v celé Evropě se člověk až do konce 18. století dožíval v průměru 25 až 35 let. A například ještě před 130 lety dosahovala střední délka života žen 37 let. Zmíněný nízký průměrný věk však nebyl nejčastějším věkem úmrtí. V tradiční společnosti se člověk mohl potkat se smrtí v průběhu celého života. Pravděpodobnost tohoto setkání byla rozložena mnohem rovnoměrněji než dnes. Pokud bylo umírání více soustředěno do nějakého období, pak to bylo na samém začátku života. Až do 19. století byla velmi vysoká kojenecká úmrtnost. Podle statistiky vycházející z matrik umíralo v Čechách ještě v 19. století 27 až 30 dětí ze 100 narozených dříve, než se dožili jednoho roku.
Vysoká dětská úmrtnost přitom zcela zásadně ovlivňovala vztah rodičů k dětem, který je z pohledu dnešních rodičů nepochopitelný. Vzhledem k tomu, že děti umíraly příliš často, nebylo možné, aby rodiče investovali tolik citu do každého novorozeněte jako dnes. Kdyby pro ně smrt dítěte byla takovou ranou, jakou utrpí rodiče při této ztrátě v dnešní době, nebyli by schopni snášet tak časté utrpení. Bylo tedy životní nutností, aby jejich vztah k potomkům byl méně vřelý a láskyplný. Často býval naopak chladný a nedbalý. Protože rodiče nemilovali tolik své děti a často je zanedbávali, mnoho z nich následkem této nedbalosti umíralo. Byl to začarovaných kruh. Častá smrt dětí se stávala příčinou špatné péče a ta se pak následně stávala příčinou dětských úmrtí. Klasickým příkladem toho, jak malé bylo vědomí jedinečnosti a nenahraditelné zvláštnosti každého počatého života ve středověké rodině, byla možnost pokřtít některé z dalších dětí jménem, které před ním už nesl některý z jeho starších zemřelých sourozenců. Vzhledem k popsaným poměrům je jasné, že v tradiční rodině většinou přežívali jen nejsilnější. Pokud bylo dítě nuceno přežít takovýto tvrdý výběr, poznamenalo ho to samozřejmě na celý další život. Komu se lásky nedostávalo v dětství, byl pak těžko sám schopen v dospělosti lásku dávat. Citový chlad v rodině, kde člověk vyrůstal, měl tedy zákonitě vliv na to, jakým způsobem se choval ke svým dětem. Zároveň se tento přístup odrážel ve všeobecně citově chladných poměrech v celé společnosti. Středověký člověk snášel vlastní i cizí utrpení s pro nás zcela nepochopitelnou tvrdostí a otrlostí. Z historických pramenů vyplývá, že každodenní život byl plný zlosti, nenávisti a násilí. Z tohoto pohledu je pak označení „temný“ středověk zcela na místě.
Častá přítomnost smrti v rodině a vysoká dětská úmrtnost měly v tradiční společnosti obecně velký vliv na vnitřní uspořádání rodiny a organizovaly přímo její fyzický život. Příčinami všeobecně vysoké úmrtnosti byly infekční choroby jako byl mor či cholera, nedostatek a špatná skladba potravin, války, hladomor. Následkem pak byl nejen poměrně nízký výskyt rodin s velkým počtem dětí, ale současně i rodin vícegeneračních. Existence velké rozvětvené rodiny spokojeně žijící pod jednou střechou tak byla spíše výjimkou nežli pravidlem.
12. 9. 2018 at 9:16
Každá společnost se tak dlouho zdokonaluje, až se tím zničí. Děti byly před sto lety ekonomická nutnost, pracovní síla v hospodářství a zajištění na stáří. Je hezky vidět, jak společnosti, které si připadají dokonalé svými důchodovými systémy a zdravotnictvím, demograficky klesají a degenerují. Obvyklé je tam jedno nebo vůbec žádné dítě a není tam žádná pevná rodina, to si na Střídavce nemusíme dlouze vysvětlovat. A potom kultury, kterými pohrdáme jako zaostalými, se rozmnožují děsivým tempem, aby nás vyspělé a povýšené nahradily.