Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

„Pokud by předběžným opatřením svěřil soud nezletilé do výlučné péče jednoho z rodičů, prejudikoval by rozhodnutí ve věci samé, k čemuž institut předběžného opatření neslouží.“

Tak rozhodl senát Krajského soudu v Praze ve složení Szépeová, Hrbková, Lišáková v usnesení č. j. 101 Co 77/2019. To, že se jedná o dnes mediálně známou kauzu dětí zabitých (s) matkou v autě na Liberecku, nehraje ve věci vůbec žádnou roli. V době rozhodování soudu děti ještě žily a nic medializováno nebylo. Je tedy vidět, že i české soudkyně mohou rozhodně odmítnout svěřit děti ještě před konečným rozhodnutím jen jednomu z rodičů, byť řada jejich kolegyň a kolegů stále činí pravý opak.

V mnoha usneseních se stále můžeme dočíst opačnou formulaci. Totiž že „nelze prejudikovat výsledek řízení, a proto nelze děti svěřit předběžným opatřením do střídavé péče, jestliže ji jeden z rodičů navrhuje i v řízení samém.“

Z pohledu pravidel soudního řízení je tato formulace – ovšem i ta opačná v úvodu – logicky nesmyslná. Soud především v řízeních o péči o děti není vázán návrhy účastníků a může tedy nakonec rozhodnout prakticky jakkoliv. Navrhuje-li někdo střídavou péči, nebo naopak výlučnou péči, neznamená to, že soud je povinen mu vyhovět. A to dokonce ani kdyby stejná úprava byla zavedena prozatímně předběžným opatřením. O prejudikování ve smyslu tom, že by se soud při konečném rozhodnutí musel řídit prozatímní úpravou, nemůže být ani řeči.

Jiná je ovšem situace z hlediska zachování rodinných vazeb rodičů a dětí. Předběžné opatření, kterým je jeden z rodičů vyloučen z péče (a je mu případně  „přidělen“ jen tzv. styk), už v průběhu řízení významně oslabuje rodinné vazby dítěte k tomuto rodiči. Jestliže si tedy v té době od jednoho rodiče do značné míry odvykne a naváže mnohem silnější vazby ke druhému z nich (a jeho prostředí), často pak nechce tento – mezitím již zažitý – model měnit. Přitom jedním z kritérií pro svěření dítěte do střídavé péče je podle Ústavního soudu jeho přání. Některé soudy také považují za relevantní argument stability prostředí. Fakticky tak svěření dítěte předběžným opatřením do výlučné péče významně prejudikuje pokračování tohoto stavu i v rámci konečné úpravy.

Je třeba zmínit i účel předběžného opatření, kterým je podle § 74 a násl. o.s.ř. především potřeba zatímně upravit poměry účastníků. Vykládat potřebu “zatímně upravit poměry“ jako potřebu vyloučit jednoho rodiče z péče je nesmírně extenzivním výkladem, který zasahuje do základních práv rodiče i dítěte.

Nehledě na to, že zde existuje speciální úprava zákonem o zvláštních řízeních soudních. Ten v § 452 a násl. stanoví poměrně přísné podmínky pro nařízení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte. Na její existenci a prioritu jsme s kolegou Rusým upozorňovali již v roce 2016. Bohužel většina soudů stále zastává názor, že touto speciální úpravou v oddíle „Péče soudu o nezletilé“ není třeba se řídit v řízeních o svěření dítěte do péče…

Jinak by musely respektovat, že předběžné opatření se vydává pouze tehdy, je-li dítě „ve stavu nedostatku řádné péče… nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen.“ Soud nařídí umístění dítěte do vhodného prostředí, přičemž obecně není důvod, proč by za takové prostředí museli být považováni například jen pěstouni či ústavy a nemohla jím být třeba vhodně rozdělená péče rodičů. Toto předběžné opatření může soud vydat pouze na návrh OSPOD a na dobu nejvýše 1 měsíce. Po jejím uplynutí je nutno znovu posoudit, zda trvají podmínky pro případné prodloužení o další měsíc.

Tato aplikace speciální zákonné úpravy by zásadně eliminovala zneužívání předběžných opatření k tomu, aby byl jeden z rodičů odstaven z péče, sotva je zahájeno soudní řízení.

Share this...

Facebook

Twitter

VK

email