Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

–

„Rozhodně bych muži, který takhle blbě šije a je na to hrdý, nesvěřoval dítě do péče.“

V tradiční anketě o nejhloupější výrok roku ve věci péče o děti jsou jako doma nejrůznější ženské postavy bulváru. Letos přibývá i jeden muž – publicista všeho možného, PhDr. Jiří Doležal, známý z časopisu Reflex. Z jeho životopisu je známo, že vystudoval psychologii. Stará vyzkoušená pravda říká, že psychologii jde studovat hlavně ten, kdo má problém sám se sebou a hledá jeho řešení. Zákoutí Doležalova života, která lze najít ve světě internetu, to jen potvrzují.

Anketní výrok je adresován RNDr. Pavlovi Rusému a objevil se v Reflexu v březnu 2017 (zde) po polemice o britské reklamní kampani k dětskému oblečení (zde). K této debatě se pan Rusý přidal s tím, stručně shrnuto, že i on umí šít, a poslal Jiřímu Doležalovi obrázek záplaty na kalhotách své dcery. Kdyby tímto diskuse o kamarádství mužů s jehlou skončila, téma by upadlo v zapomnění stejně rychle, jak se objevilo. V Reflexu ale asi nebylo o čem psát a Doležal rozebral šití tohoto otce zeširoka. Fotku záplaty poslal svým kamarádkám, patrně z oboru šití, vydával ji za odbornou práci a poté zesměšňoval tím, že kritikům z oboru nepřipadala profesionální. Když hodnocení tohoto ukrutně neprofesionálního šití vyšlo v Reflexu, jedna z hodnotitelek se otci omluvila, že nevěděla, že to je domácí práce, od táty pro dceru. Jiná diskutérka – pánská krejčová – dokonce otcovo šití pochválila. O Doležalově novinářské férovosti ať si každý udělá obrázek sám, ale ať už záplata byla jakákoliv, posloužila k objevnému závěru, že blbě šijící muž by neměl mít děti v péči. Škoda, že náš novinářský hodnotitel rodičovských kvalit nenapsal, zdali by znalost profesionálního šití měly prokazovat i matky a případně nést stejné následky jako špatně šijící otcové.

Asi všichni cítíme, že tento výrok je tak mimo realitu, že za ním musí být něco jiného. Sama skutečnost, že se k péči o děti vyjadřuje někdo, kdo je nemá ani s nimi nikdy nepracoval, je úsměvná. Zkušenosti otcovských aktivistů ukazují, že pokud na ně dští síru jiný muž, obvykle má sám nějaký starý zastrčený mindrák. Jiří Doležal se v minulosti upřímně vyznal ze své frustrace z chybějícího otce a dominantní matky (zde). Po přečtení článku, který popsal smutnou zkušenost tak syrově a pravdivě, že by mohl mít čestné místo v almanachu hnutí za dětská a otcovská práva, bych čekal Doležalovo větší pochopení pro boj mužů za spravedlivý přístup ke svým dětem. Už jen proto, aby další děti nedopadly jako on. V jiném článku se Doležal tak úpěnlivě ptá: Jak mě tu mohl táta nechat? Divím se, že si vystudovaný psycholog nespojí své někdejší marné volání s těmi tisíci dalších, současných, kdy by děti mohly mít milujícího a chránícího otce, ale současný režim jim ho nedopřeje.

Nemůžu si pomoci, ale mám z Doležalova chování pocit, že studium psychologie jeho problém nevyřešilo. Dodnes s ním cloumá závist a řídí se základním pravidlem všech českých maloměšťáků – když chcípla koza mně, ať chcípne i všem kolem. Jeho táta to na začátku 70. let vzdal asi proto, že tehdejší režim nadřazenost matek nad otci zakotvil přímo do zákonů. Je mrzuté, že si Doležal nenašel k otci cestu později, ale hlavně, že svou snahou zalíbit se bulvárnímu mínění tyto praktiky podporuje ještě dnes. A ta slavná záplata, kterou to vše začalo? Co by za ni náš pisálek a psycholog dal, kdyby byla na jeho kalhotech a od vlastního táty.

PŘEHLED VŠECH ŽBLEBTŮ

Share this...

Facebook

Twitter

VK

email